Kam se ztrácí skutečná individualita, člověk a jeho sny? Co se schovává za cynickými úsměvy, vlídně natažená dlaň, nebo tvrdě sevřená pěst? Nová tvorba pražských Sporto nastoluje řadu témat: společenských, ideových, ideologických a současně velmi konkrétních. Jejich angažovaný pop je až na několik lo-fi ruchů a zkreslení téměř čistý, v obsahu a poselství si ovšem nebere servítky. Je naštvanou analýzou současného světa a otevřeným bojem proti lhostejnosti. S trochou nadsázky bychom v kapele, kterou dnes vedle hlavního motoru a většinového textaře Bourka představují už nejen zpěvák a klávesák Šampón, ale také basák Dáda a bubeník Kluk, mohli vidět syrovější Midi Lidi. Na rozdíl od brněnských recesistů však u Sporta nevítězí šprým, ale cynismus a rozčarování. Podobně by mohli po zkušenosti dvouletého squatu vypadat třeba Tata Bojs nebo Bruno Ferrari. Nehrají si na přímočaré vykladače jediného správného života, nebojí se věci kolem sebe pojmenovat hrubě a vyhýbají se zbytečným metaforám. Éterem se vznáší řada vulgárních spojení, které nepůsobí křečovitě, ale Sportu přinášejí body navíc. Budou hosty sobotního podvečera na alternativní scéně.