Vzrůstající oblibu art rocku čeští hudební velkoobchodníci nejenže dlouhodobě nereflektují, ale totálně ji přehlížejí. Možná jim ale na druhou stranu můžeme být vděční: po šesti letech nerušených příprav alespoň havířovská Apatheia skutečně vyzrála. Naučila se nebýt ve svých aranžích servilně dogmatická a s progresivní manýrou pracovat samostatně a křehce.

Ahmed o nové desce: Vzrušující dekolt artrockové milenky kapela odhaluje hned v úvodní Black Poetry. Kytary jsou průzračné jak horský pramen a violoncello citlivě hladí. Načechraný popíček Flaccid Orchid a My Personal Sun je něžnější než opiátoví The Flower Kings a zpěv Michala Febera je sebejistý i ve výškách, ve stínu slunce. Ostatně In The Shadow Of The Sun je vůbec nejdynamičtější kousek alba. Svět s Apatheiou je krásný. Stačí se zaposlouchat do rozmanitých hudebních souvětí Beautiful World, v němž se mládenci neostýchají přednášet rockovou stylistiku. Vyučují uvolněně, s nadhledem a bez křečovité akademické strnulosti. Obsáhnou jemnou absurditu, trudnomyslnou hříčku i nepředstíranou bolest. Samostatnou kapitolou je také desetiminutová virtuózní esej Le Narcisse de L'écritoire a závěrečná gradace Behind The Veil.

Apatheia opečovává každičký tón. Deska čerpá z odkazu sedmdesátek, atavistická je ale pramálo. Vrší precizní instrumentaci, neopomíná však ani složku emoční. Otázkou zůstává jen to, zda by jí neslušelo více exkurzů do hardrockové nebo rovnou metalové rebelie. Bez dravosti a výbušnosti Apatheia působí jako ukáznění King Crimson bez Frippových psychóz. Skvěle, ale neúplně. Je hodná a k pomazlení, doopravdy ale neškrábe a nebolí... což je ovšem do Tasova naopak ideální.:)

www.apatheia.eu